Cesta za pozitivním myšlením
napsala: Helena
V roce 1965 jsem se narodila do české rodiny, trpící tradičním škarohlídstvím a věčnou nespokojeností se vším a se všemi. Pokud již tehdy existovaly v Čechách knihy o pozitivním myšlení, naše rodina jimi zůstala zcela nedotčena. Neznalost zákona neomlouvá, ani toho přitažlivosti a můj život se v dětství a dospívání nevyvíjel podle mých snů, ale podle mých myšlenek. To znamená, že jsem v něm velmi brzy měla většinu věcí, které jsem NE-CHTĚLA. Včetně například chorobně žárlivého manžela s láskou k alkoholu a neláskou k práci. Protože jsme měli tři malé děti a díky této kombinaci všeho NE-DOSTATEK, myslela jsem na to , co nám chybí a žádná pozitiva jsem kolem sebe neviděla. Životem jsem se pohybovala v začarovaném kruhu stěžování si na zpackaný život a samozřejmě jsem směřovala po spirále dolů, protože tehdy jsem ještě nevěděla, že pokud je kolem mne zeď, musím na ní namalovat pomyslné dveře a otevřít je. Naopak jsem hlavou mlátila do té zdi, až do úplného umdlení. Naštěstí se mi v době největší beznaděje dostala do rukou kniha, jejíž jméno neznám, ale našla jsem v ní návod, jak změnit stav který nechci, na stav který chci. Snad, že v té době již nebylo kam hlouběji spadnout, začala jsem prakticky provádět, to co kniha doporučovala a během půl roku, se mi podařilo vyřešit hlavolam, který před tím odolával deset let.
Byla jsem volná, dá-li se tak nazvat stav, že jsem byla na ulici se třemi pubertálními dětmi, psem, dvěma křečky, peřinami a prázdným účtem. Přesto jsem věřila, že od té chvíle bude navždy vše dokonalé a báječné. Nakonec se nám podařilo pronajmout si byt, ale tím idyla skončila. Možná proto, že při stěhování knížka záhadně zmizela a moje myšlení se vrátilo zpět do starých vyjetých kolejí. Dokonce do té míry, že jsem opět problémy řešila mlácením hlavou do zdi, místo abych jí použila k vymyšlení lepšího života. Naštěstí v té době mou pozornost začala neustále poutat kniha Rhondy Byrne, Tajemství, která v té době byla propagována téměř i na toaletním papíru, až jsem po ní začala ze srdce toužit a tak si ji přitáhla do svého života. Sotva jsem jí začala číst, napadlo mne, že to vlastně znám, byť v jiné podobě. Tajemství se stalo nejméně na rok, mým stálým průvodcem, dokud jsem si nevšimla, že mi nějak NEFUNGUJE. A tehdy jsem vykročila po cestě, po které od té doby stále kráčím a to na cestě ke změně mého myšlení a vědomého vytváření vlastní budoucnosti. Mezitím ke mně již promlouvala pěkná řádka dalších knih a článků, díky kterým jsem konečně začala používat svůj mozek k věcem, ke kterým je zřejmě stvořen a to k vytváření vlastní reality. Když jsem někdy ztrácela víru, že to dokážu, měla jsem kromě literatury ještě živou průvodkyni, která mi pomáhala udržet víru a směr, Kristinu. I díky ní, stále častěji kráčím po slunečné straně ulice, ačkoli občas ještě přelétne nějaký stín. Nicméně jsem pyšná na to, že slunečná období převládají. A o tom to tedy je.