Splněné přání - moje první práce ve Francii
napsala: Kristina
Na jedné z posledních hodin v kurzu francouzštiny se nás učitelka ptala, jak budeme trávit prázdniny. Odpověděla jsem, že je určitě strávím s rodinou, budeme se chodit koupat a jezdit na výlety, a že budu také pracovat.
„Ty už máš práci?“ zeptala se.
„Ne, ale určitě si nějakou najdu,“ odpověděla jsem pevně a vydržela její zkoumavý pohled.
Doma jsem si na papírek výrazně napsala: Od července 2010 pracuji v restauraci XYZ, mám spravedlivého šéfa, milé kolegy, dobře spolu vycházíme a vydělávám super peníze. Tento papírek s přáním jsem připevnila na zeď nad můj psací stůl, kde jsem ho měla na očích. Stále jsem si své přání opakovala, až jsem ho uměla zpaměti a také jsem zavírala oči a vizualizovala, jak v této restauraci pracuji, jaké lidi zde potkávám, jak mě práci těší a jak se raduji s vydělaných peněz a co si za ně pořídím. Ten samý měsíc jsem také do oné restaurace zanesla můj životopis. Bylo mi řečeno, že aktuálně nikoho nehledají, ale že se případně ozvou. Tohle místo jsem si vybrala záměrně, jelikož jsem se sem velice ráda chodila najíst, obsluha zde byla úslužná, celková atmosféra byla příjemná. Také jsem si v mobilu uložila číslo pevné linky, abych byla hned v obraze, když mi zavolají s nabídkou práce. Nepřála jsem si konkrétní pracovní místo, ale vzhledem k mé stále začátečnické úrovni francouzštiny jsem si představovala spíše práci v kuchyni.
Druhého července za námi přiletěl na dovolenou taťka a vyzvídal, jak jsem na tom s prací.
„Od července budu makat v restauraci XYZ,“ oznámila jsem mu sebevědomě.
„Oni ti nabídli práci?“ zeptal se mě překvapeně.
„Ne, ještě ne, ale já tam prostě tenhle měsíc budu pracovat.“
Táta se pobaveně ušklíbl. „To máš co dělat, dneska už je druhýho...“ neodpustil si malé rýpnutí.
Den na to, se mi opravdu rozezvonil mobil. Volali z mé vysněné restaurace a ptali se mě, zda bych mohla hned druhý den nastoupit. Jednalo se o sedmidenní zástup za jednu zaměstnankyni, která ze dne na den vypadla. Nadšeně jsem souhlasila. Samozřejmě, že mě nanepadla týdenní pracovní smlouva (a také jsem délku trvání méh pracovního poměru ve svém přání neupřesnila), ale bylo to lepší než nic. Přání se mi se splnilo a na tom přeci záleželo nejvíc!
Moje představy dostaly konkrétní obrysy, v práci se mi opravdu líbilo. I mí noví spolupracovníci uvítali novou tvář a dříče. který stíhal jejich tempo. Jak jsem se od nich posléze dozvěděla, kolegyně, kterou jsem zastupovala, se omluvila z práce kvůli úmrtí v rodině. I kdybych si nakrásně vymyslela JAK se k této práci dostanu, tento důvod by mi nejspíš nepřišel na mysl. Už jen kvůli tomu, že něco tak smutného a nemilého bych nikomu nepřála.
Pár dní před koncem mého působení si mě šéf (který byl opravdu férový chlap) zavolal k sobě do kanceláře. Netušila jsem proč, ale naštěstí na mě čekala dobrá zpráva. Nabídl mi, zda chci zůstat až do konce prázdnin. Dotyčná kolegyně se sice brzy vrátí, ale restaurace je v plné sezóně, je tu stále hodně práce a šikovný pár rukou navíc se jim bude hodit. A tak jsem souhlasila a zůstala až do prvního týdne v září. Vydělala jsem si svá první eura a získala cenou zkušenost. Popohnalo mě to ještě více zapracovat na mé francouzštině, pustit se do dalšího vzdělávání, protože byť jsem za tuhle práci byla vděčná, u mytí nádobí jsem přeci jen zůstat nechtěla;-)
Zde je krásně vidět, jak zákon přitažlivost funguje v praxi.
Rozhodla jsem si, co chci a šla jsem si neoblomně za tím (mluvení v přítomném čase, jakoby se to už stalo).
Sepsání přání na papír (přání je odesláno, tudíž se zhmotní).
Věřila jsem (a nepochybovala!), že se mé přání opravdu splní a nelámala jsem si hlavu s tím JAK (a Vesmír našel a doručil mi přání tou nejrychlejší a nejharmoničtější cestou).
Vizualizovala jsem a stále opakovala své přání (při mých vizualizacích jsem „žila“ mojí prací, nejenže jsem si představovala prostory, ale i pocit, jaký budu mít například z dobře odvedené práce).
Za jeho splnění jsem byla neskonale vděčná, což mi posléze pomohlo k dalšímu sebevzdělávání, práci.